V eurozóně se v roce 2024 hotovostí platilo už jen v 52 procentech nákupů v kamenných prodejnách. Ještě v roce 2019 to bylo 72 procent. Ten pokles je dost výrazný na to, aby člověka zarazil, ale pořád neukazuje na svět bez bankovek. Spíš na společnost, v níž se hotovost z hlavního způsobu placení mění v jednu z několika možností.
Sám si toho všímám při úplně obyčejných situacích. Ranní káva, jízdenka, nákup několika věcí v samoobsluze – kartu nebo telefon vytahuji skoro automaticky. Platba proběhne dřív, než si stačím uvědomit, že jsem něco zaplatil. Hotovost dnes působí trochu jako mechanické hodinky: stále funguje, má své příznivce, ale většina lidí po ní sáhne jen tehdy, když k tomu má konkrétní důvod.
Hotovost mizí z peněženek, ne z důvěry lidí
Čísla přesto neříkají, že by se lidé bankovek dobrovolně vzdali. Možnost platit hotově považuje za důležitou nebo velmi důležitou 62 procent obyvatel eurozóny. Hotovost preferuje 22 procent lidí, zatímco bezhotovostní platby dávají přednost 55 procent. Rozdíl mezi preferencí a skutečným používáním je podstatný. Mnozí platí kartou proto, že je to rychlé a pohodlné, ne proto, že by chtěli hotovost úplně odstranit.
Bankovky navíc nezmizely ani z ekonomiky jako takové. Na konci roku 2024 obíhalo v eurozóně 30,5 miliardy eurobankovek v celkové hodnotě přibližně 1,6 bilionu eur. To není relikt uložený v několika starých peněženkách. Je to obrovské množství peněz, které lidé drží, vybírají, schovávají nebo používají při transakcích, o nichž digitální systém nemusí nic vědět.
Právě v tom má hotovost zvláštní vlastnost. Nezávisí na baterii, signálu, aplikaci ani na tom, zda zrovna funguje banka. Když vypadne elektřina nebo terminál, bankovka zůstává bankovkou. Není elegantní, není okamžitá a člověk si musí hlídat drobné, ale její jednoduchost je zároveň určitá forma odolnosti.
Co získáme bez bankovek
Bezhotovostní platby mají nepopiratelné výhody. Obchodník nemusí počítat kasu ani řešit odvod tržby, zákazník nemusí hledat přesnou částku a převod peněz lze snadno dohledat. U pravidelných plateb je digitální systém téměř neviditelně pohodlný. Nájem, předplatné nebo nákup v internetovém obchodě bez něj prakticky nedávají smysl.
Američané uskutečnili v roce 2025 průměrně 47 plateb měsíčně. Hotovost tvořila zhruba jednu ze sedmi z nich, přesto ji během předchozích třiceti dnů použilo 81 procent lidí. I tam tedy hotovost není dominantní, ale stále patří k běžným platebním nástrojům. Za rok 2024 se ve Spojených státech uskutečnilo 236,6 miliardy bezhotovostních plateb. Karetní platby tvořily více než tři čtvrtiny jejich počtu, zatímco převody ACH představovaly téměř tři čtvrtiny jejich celkové hodnoty.
Takový provoz vytváří obrovské množství dat. Z každé platby může vzniknout záznam o čase, místě, částce a obchodníkovi. Pro banky a firmy jde o cenné informace, které pomáhají odhalovat podvody nebo nastavovat služby. Pro člověka to ale znamená, že jeho finanční život je mnohem čitelnější než při placení bankovkou.
Tady bych byl opatrný. Ne proto, že každá digitální platba automaticky ohrožuje soukromí, ale protože pohodlí často způsobí, že přestaneme přemýšlet, kolik stop po sobě zanecháváme. Platím-li kartou i drobný nákup, získává o mně systém další detail. Jeden záznam nic neznamená. Miliony záznamů už dokážou vykreslit návyky, pohyb i životní rytmus.
Úplně bezhotovostní společnost by také byla zranitelnější při technických výpadcích. Kybernetický útok, porucha datového centra nebo delší výpadek sítě by neznamenal jen nepříjemnost při placení, ale problém s nákupem jídla, dopravou i výběrem peněz. Hotovost v takovém systému není překážkou pokroku. Může fungovat jako záložní režim, podobně jako nouzové osvětlení v budově.
A pak jsou tu lidé, pro něž digitální platby nejsou samozřejmostí. Senioři, část lidí s nízkými příjmy, osoby bez stabilního přístupu k bankovním službám nebo ti, kteří si hůř osvojují nové technologie, mohou být v čistě bezhotovostním prostředí odkázáni na pomoc ostatních. To není jen otázka zvyku. Znamenalo by to, že možnost zaplatit závisí na zařízení, účtu, připojení a někdy i na schopnosti orientovat se v aplikaci.
Bezhotovostní systém dokáže být pohodlný až do chvíle, kdy člověk potřebuje, aby prostě fungoval.
Digitální euro nemusí znamenat konec hotovosti
Debata o bezhotovostní budoucnosti se často spojuje s digitálním eurem. Evropská centrální banka počítá s možností jeho spuštění kolem roku 2029. Podle schváleného vyjednávacího postoje Evropské unie by digitální euro mělo fungovat vedle hotovosti, nikoli místo ní.
To je důležitý rozdíl. Digitální euro by mohlo přinést další způsob placení, například při převodech mezi lidmi nebo v situacích, kdy dnes používáme kartu či bankovní aplikaci. Samo o sobě ale neřeší otázku, zda mají zmizet bankovky. Spíš ukazuje, že se platební svět bude dál větvit: část lidí zůstane u karet, jiní budou používat telefon, další digitální měnu a někdo si bude dál schovávat hotovost v obálce.
Myslím, že právě tak bude vypadat skutečná budoucnost. Ne jako slavnostní den, kdy poslední bankovka zmizí z oběhu, ale jako pomalé vytlačování hotovosti z některých míst. Někde ji přestanou přijímat, jinde zůstanou bankomaty vzácností a pro mladší generaci bude placení bankovkou připadat stejně nezvyklé jako telefonní budka.
Přesto bych hotovost nerušil. Ne kvůli nostalgii, ale kvůli volbě. Platit digitálně je skvělé, když to člověku vyhovuje. Možnost sáhnout po bankovce je ale pojistka pro chvíli, kdy technologie selže, kdy chce člověk větší soukromí nebo kdy jednoduše nechce, aby každý nákup prošel přes účetní systém.
Možná tedy jednou zvládneme fungovat bez hotovosti. Technicky téměř jistě. Společensky by to však znamenalo mnohem víc než jen výměnu peněženky za telefon. Znamenalo by to přijmout, že přístup k vlastnímu placení bude vždy záviset na infrastruktuře, pravidlech a službách, které neovládáme. Já si proto bankovku v peněžence zatím nechám. Neplatím jí často, ale líbí se mi vědomí, že tam je.
